Měli bychom stanovit limity na výdělek také pro fotbalisty a filmové hvězdy?

Rozhovor s Carlem Sjöströmem, evropským ředitelem pro odměňování v Hay Group, globální poradenské společnosti.

Tento článek byl publikován 30.8.2013 v časopisu Bankovnictví

V březnu tohoto roku jste zveřejnil blog obhajující vyplácení vysokých odměn v bankovním sektoru. Jaký je důvod vašich argumentů?

Rád bych zdůraznil, že nejsem pro vysoké odměny bankéřů jako takové. To, co se snažím prosadit, je způsob, jak se dostat k vysokým bonusům bankéřů, a to nikoli prostřednictvím vládní regulace, ale na základě fundamentálních bankovních principů. Toto odvětví si zažilo obrovský rozvoj; bylo schopno vytvářet mimořádné zisky a rozdělovat tyto zisky způsobem, který byl obvykle doménou podnikatelů. Takže ne, není to nutně úroveň odměn, ale regulace, kterou kritizuji.

Co bylo, podle vašeho názoru, prvním impulsem, který vedl k regulaci bonusů bankéřů?

To je dobrá otázka. Úvěrová krize nastala v letech 2007/08; ale i nyní jsme stále svědky nových nařízení a ještě další jsou navrhována. Například, ve Velké Británii se vede diskuse o tom, že by výplata odměn pro partnery byla odsunuta až do doby deseti let od chvíle, kdy by za normálních okolností byly tyto odměny považovány za vydělané. Co to zapříčinilo? Bankovní odvětví na tom bylo velmi dobře v prostředí, kde, za prvé, byli povzbuzováni k chování, které ohrožovalo jejich finanční stabilitu i kapitál jejich klientů, za druhé, účinně nabádali lidi půjčovat si a vytvářet příliš mnoho dluhů v ekonomice. Zároveň, a což se nám nelíbilo, vláda banky v těchto obchodech podporovala a poskytovala jim pojištění, což znamená, že v případě jejich pádu by riziku byla vystavena celá ekonomika. Poté, když začala krize, veřejné mínění a vlády měly dojem, že zachránily mnohé z těchto bankovních institucí. Pak se ale banky otočily a řekly, že chtějí, aby se pokračovalo ve vyplácení významných variabilních odměn.

Takže vláda spadla do své vlastní pasti?

Mnoho lidí mělo pocit, že bankéři mohli takto postupovat, protože se jim daňoví poplatníci v podstatě upsali, a zároveň řada těchto daňových poplatníků byla ve velkých finančních potížích, protože už je nikdo víc nevybízel k nezodpovědnému využívání úvěrů tak, jako tomu bylo dříve. Byli jsme svědky omezování úvěrů a některých bankovních operací, které byly neuvěřitelně ziskové, jako například obchodování bank s vlastním kapitálem, a lidé se začali ptát: „Proč bychom měli těmto lidem platit tolik? Neměli by mít tolik, tak je omezme.“ Abych byl spravedlivý, myslím, že pokud máte vlastníka nebo majoritního správce dluhů jakékoliv organizace, může vznášet určité požadavky na to, jak vést organizaci. Pokud jako banka přijmete pomoc od vlády, musíte počítat s tím, že se vám bude do věcí plést. Stejně jako by se pletla např. nějaká pojišťovna nebo jiný větší vlastník.

Takže se dalo očekávat, že se státy začnou plést do bankovnictví víc poté, co jej zachránily od kolapsu?

Jak už jsem řekl, je v pořádku, pokud vláda intervenuje v případě, že je v pozici vlastníka. Ale pokud vláda zasahuje do odvětví, dokonce v rámci celého kontinentu, a říká, že takto musíte strukturovat odměňování, nastává velmi nepřirozená situace. Z podstaty nemůžeme na tyto věci nahlížet pouze černobíle, jako to funguje např. u kriminálního činu. Tady se jedná o definici rámce, v jakém by společnosti měly fungovat. V případě, že omezíme sektor finančních služeb, přinese to s sebou spoustu nezamýšlených důsledků.

Jaké důsledky?

Prvním důsledkem bude, že základní mzdy porostou, zatímco variabilní odměňování bude klesat. To ale neznamená, že lidé budou placeni méně. Ve skutečnosti by to mohlo znamenat, že lidé budou placeni lépe, ve zlých časech. Nalezneme asi mnoho příkladů, kde by to bylo možná užitečné, ale také je hodně případů, kde by to bylo pro organizace naprosto ničivé. Tvrdím, že je velmi nebezpečné vytvářet umělé legislativní úpravy, když odvětví prochází tolika změnami. Dříve byly banky povzbuzovány a podporovány vládami k riskování; nyní bylo toto riskování zásadně omezeno, tudíž bychom očekávali, že odměny dramaticky klesnou v mnoha oblastech bankovnictví. V mnoha bankách jsou podpůrné funkce placeny na mnohem vyšších úrovních, protože tyto role byly v podstatě dotovány organizacemi, které si mohly dovolit takto dobře platit. To se ale mění. Když nutíme banky mít velmi vysoké základní platy, je to jako bychom zamrazili podivnou dosavadní strukturu, a to není dobře pro akcionáře, pro banky samotné, a ani pro širší veřejnost. Politicky to může vypadat dobře –, kdo má rád bankéře, že? –, ale to opravdu problém neřeší. Prostě to jen vypadá dobře.

Snižuje tato nová struktura odměňování konkurenceschopnost evropských bank?

Myslím, že zde panují obavy, že to bude velmi jednostranné a že evropské banky budou v nevýhodě, a proto mnoho lidí Evropu opustí. A myslím si, že do jisté míry je to pravda. Nemyslím si ale, že to bude tak špatné, jak řada lidí očekává. Co však bude velmi neblahé pro Evropu, je fakt, že se Evropa stane méně atraktivní z hlediska investic. Americké a asijské banky, které v současné době hledají nové investiční příležitosti, budou ve výhodě. Proč byste v současné době šli do Evropy, když může vaše společnost růst v Singapuru nebo v Hongkongu? Evropa je v časovém pásmu, které je velmi dobré pro mezinárodní bankovnictví, má historii a mnoho talentů a myslím, že toto bude vždy důležité. Ale je to růst, jenž teď potřebujeme a který opomíjíme, a to je pro Evropu alarmující.

Říkáte, že někteří lidé mohou začít Evropu opouštět. Můžeme od roku 2014 očekávat zvýšenou fluktuaci ve vrcholovém vedení a odchod talentů z oblasti bankovnictví?

Já myslím, že už začali odcházet po finanční krizi. Zjistili, že šance na obrovské výdělky zde již pravděpodobně není. Ale bankovnictví bude pro schopné lidi atraktivní i nadále. Vždycky se v něm budou dát vydělat slušné peníze. Banky jsou také logickou kariérní volbou pro mnoho mladých a schopných absolventů univerzit, tudíž si nemyslím, že jde o vážnou krizi. Nicméně určitě je pravdou, že se bankovnictví pro řadu lidí stává méně atraktivním.

Co by měli personalisté v bankách dělat pro udržení kvalitních lidí?

Několik věcí. Zaprvé: udržení lidí není pouze o penězích, čemuž mnoho odvětví začíná rozumět, ale bankovnictví zaostává. Zaměření se pouze na odměňování vytvořilo kulturu nízké loajality. To, co by personalisté měli nyní pochopit je, jak by se mohli stát strategickým partnerem pro byznys; jak moc banky závisí na jejich talentu, a že musí tento talent sofistikovaněji řídit, a to nejen prostřednictvím odměňování, protože odměňování se změní, a protože základy finančnictví se mění. Měli bychom očekávat změny v příležitostech pro odměňování, což znamená, že bychom měli hledat i jiné cesty, jak přilákat a udržet lidi za použití méně peněz levněji. A pokud chceme být konkurenceschopní i v porovnání se společnostmi, které mají peníze, musíme umět jako zaměstnavatel lidi nejen přilákat, ale i udržet. To bude vyžadovat mnoho změn. Je to trochu znepokojující, protože bankovní sektor je sice velmi dobrý v inovacích svých produktů, ale obvykle velmi slabý – jak vyplývá z mnoha průzkumů – v oblastech interních změn, inovace interních procesů a způsobů práce.

Zpět k bonusům, o kolik byly vyšší v porovnání se základní mzdou v období před krizí a jak situace vypadá v současné době?

Bohužel na tuto otázku není jednoznačná odpověď, protože banky zaměstnávají obrovské množství lidí. Z tohoto důvodu je velmi těžké říct, že banky platí tak či onak. Podívejte se jen na jejich způsob odměňování vrcholových manažerů. Tito lidé reprezentují různé funkce a našli byste zde značné rozdíly např. mezi retailovým bankovnictvím a investičním bankovnictvím. Bezesporu však v bankách před krizí byly k vidění vysoké finanční pobídky a nejinak je tomu i teď.

Jak vypadají trendy v odměňování bankovních manažerů v Americe a v Asii?

Určitá míra regulace je k vidění ve Spojených státech, v Asii pak velmi málo. Spojené státy jsou velmi opatrné na to, aby nebyly tak striktní jako Evropa. A ano, mezi americkými společnostmi panuje mnoho obav a diskusí, zda mají či nemají i nadále investovat do Evropy, protože to samozřejmě může mít vliv na ně samotné.

Byla to skutečně výše bonusů pro bankéře, co způsobilo finanční krizi?

Já bych řekl, že ano, ale to je kontroverzní odpověď. Je pravdou, že pokud někoho platíte nad určitou hranicí – a ta může být velmi individuální – můžete změnit jeho chování tak, že začne nezdravě, ba škodlivě, riskovat. Nicméně, je třeba si uvědomit, že v bankovnictví je mnoho pozic, ke kterým riskování neodmyslitelně patří. Platíme lidem ve finančních službách, aby riskovali. Vezměte si například pojišťovnictví. Pojišťovnictví je celé o riskování. Pokud by nikdo neriskoval v oblasti finančních služeb, tak bychom si nekupovali pojištění a extrémně bychom riskovali my, jako jednotlivci. Takže podstupování rizika jako takové není vždy jen špatné. Ale pokud jde o špatné, nepřiměřené riskování v oblasti finančních služeb, to nemá vůbec nic společného s úrovní odměňování, ačkoliv výše odměňování nebrání ochotě podstupovat riziko. Bylo to vždy o příležitostech k riskování. Bankám bylo umožněno hrát si s obrovskými aktivy pojištěnými daňovými poplatníky. A i kdyby měly omezení na své odměňování, ale přesto měly příležitosti k riskování, nejsem si jist, že by nedělaly to samé.

Některé země, například Švýcarsko, se rozhodly pro referendum, které rozhodne o odměnách bankéřů. Je to postup, který by měly zvážit i další země?

Referendum je forma politiky, která je tradičně ve Švýcarsku využívána. Já myslím, že pokud dojde na odměňování, jsou zde dva aspekty, které je třeba vzít v úvahu. Prvním z nich je, že Švýcarsko se dívá na odměňování úplně jinou optikou než ostatní evropské země. Je zde mnohem menší transparentnost a mnohem vyšší úroveň odměňování než v jiných zemích. Proto reakce Švýcarska není tak překvapující a to, co zde teď implementují, odpovídá tomu, co se již užívá v ostatních evropských zemích.

A druhý aspekt?

Druhou stranou mince je to, že odměňování je velmi emocionálním prvkem. Opět platí, že je třeba uvážit, zda je správné uzákonit to, jak mohou společnosti využívat své zdroje. Otázkou zůstává, jaký je další krok v této legislativě. Mělo by společnostem být umožněno si půjčovat pouze od daných prověřených bank? Měly by společnosti mít pouze akcionáře, kteří jsou schváleni a prověřeni ostatními akcionáři? Měly by mít pouze akcionáře, kteří drží jejich akcie déle než nějakou definovanou dobu? Svůj model si můžete vytvářet jakýkoliv, ale při schvalování příslušné legislativy si musíte uvědomit, že uměle vytváříte bariéry, které budou mít následky. Nechápejte mě špatně – někdy je legislativa potřeba. Například jsme mohli vidět, že co se týká transparentnosti vůči vládám, kde mnoho společností těžilo z lepšího porozumění toho, jak má vedení vypadat v době, kdy je vlastnictví tak rozdrobené, nikdo nebere zodpovědnost a vedení potřebuje víc určit směr. Ale říci, že potřebujeme referendum ohledně pravidel odměňování pro top manažery, by bylo velmi zvláštní. Jen si představte: Chtěli byste nastavit limit například pro odměňování fotbalových hráčů? Nebo hereckých či rockových hvězd? Ti vydělávají mnohem víc než vrcholoví manažeři; sice poskytují spoustu radosti a příjemných zážitků, ale velmi málo pracovních příležitostí a vlivu na obecnou ekonomiku. Nenapadá nás regulovat jejich odměňování a ani nevím, jaký by z toho plynul užitek. S tímto problémem je spojeno mnoho emocí a velmi mnoho politikaření a bylo by mnohem lepší, pokud by zákonodárci strávili víc času na fundamentálních věcech a rozpohybování evropské ekonomiky, než aby se zaměřovali na „špatné“ lidi, kteří vlastně špatní nejsou a spíš „tlačí káru“ za mnoho jiných.

Které jsou, z vašeho pohledu, ty zásadní věci, jež je třeba udělat, aby pomohly bankéřům dělat lepší rozhodnutí?

Otázka důvěry je jedním z největších současných problémů, kterým dnes banky čelí. Různými studiemi v poslední době bylo zjištěno, že oblasti finančních služeb se vždy umisťují na dolních částech pomyslného žebříčku důvěry, a to je velmi alarmující. Je to místo, kam dáváme své peníze a tak bychom měli těmto institucím důvěřovat. Dovolte mi, abych uvedl příklad. Pokud se podíváte na všechny regulace, o kterých se momentálně v Evropě diskutuje, je zde jedna banka, kde se skoro vůbec nezvedaly mzdy, většina bonusů se vyplácela v akciích, a to proto, aby se zajistilo, že vrcholoví manažeři budou banku spoluvlastnit. Byli tak nuceni akcie držet velmi, velmi dlouho, měli jen skromné příspěvky na penzijní plány. Vrcholoví manažeři v této bance měli nastaveny výkonové cíle, které nebyly pouze finanční, ale byly v souladu se zaměstnaneckými a strategickými cíli banky atd, atd. Instituce, o které se bavíme, a to v roce 2007, se jmenovala Lehman Brothers. Splnila všechny body veškeré regulace, o které se dnes tvrdí, že je nejefektivnější. Ale přesto je jasné, že ani toto nevyřešilo jejich problém. Lehman Brothers z mnoha důvodů padla a málem s sebou vzala celý svět.

Jaký je tedy závěr?

Největší problémem je kultura. Pokud nemáte kulturu, která vás podporuje v tom, co děláte, pak nezáleží na tom, jaké jsou regulace. Ty nepomůžou. Banky potřebují zapracovat na svých firemních kulturách. Potřebují porozumět tomu, jaký druh kultury potřebují pro to, aby zůstaly ve hře a byly úspěšné. Bohužel, problematika firemní kultury byla ponechávána stranou velmi, velmi dlouho. Kultura byla vnímána jako nepodstatná, ačkoliv většina ostatních odvětví ve světě mezitím dávno pochopila, že firemní kultura je faktorem, který má zásadní dopad na celý byznys. Banky se musí také dostat do tohoto stadia a pochopit, že firemní kultura je způsob, jak dát signál světu o tom, kdo jsou a jak moc jim můžeme věřit. Jejich obchodní model může být skvělý, ale lidé nepůjdou za modelem, budou následovat kulturu. A to by mohla být katastrofa, bez ohledu na to, jaká bude struktura bonusů. m

***

Banky potřebují zapracovat na svých firemních kulturách. Potřebují porozumět tomu, jaký druh kultury potřebují pro to, aby zůstaly ve hře a byly úspěšné.

Foto popis| Carl Sjöströme byl do roku 2010 globálním viceprezidentem pro odměnování a benefity mezinárodního koncernu Ericsson. Před tím působil na partnerských pozicích v různých poradenských společnostéch: KPMG, Deloitte & Touche, nebo Andersen