Stuffocation - Pohádka z dnešní doby

Na počátku 80. let protínala malou vesničku v mé domovině, Transylvánii, úzká a hrbolatá dálnice. Čas od času se vesnicí prohnaly kamiony plné nákladu a nechávaly za sebou vlnu prachu a kopici dětí, které pelášily za nimi. Tu a tam řidiči stáhli okénko a odhodili prázdné plechovky od džusu. Dítě, které plechovku našlo, bylo hrdinou: mohlo dokonce pocítit slabou vůni toho elixíru, kterého byly zcela jistě plné ty pohádkově barevné kontejnery. Děti, které bydlely blíž dálnice, si pomalu budovaly úplné sbírky prázdných plechovek. My ostatní jsme mohly jen potichu obdivovat jejich poklad a snít o tom, že jednoho dne budeme mít také alespoň pár vlastních plechovek.

Přesuňme se o třicet let vpřed.

Nyní žiji v hlavním městě České republiky obklopena jednou z nejrychleji rostoucích obchodních a komerčních zón v Praze 4 Michli. Před osmi lety jsem se rozhodla koupit si v této lokalitě byt. Více méně jsem se svými přáteli vtipkovala o tom, že pro mne bude snazší si byt koupit, než se stěhovat: jen samotné knihy, které jsem si nakoupila od doby, co jsem se do Prahy přestěhovala, by naplnily několik aut. Nebylo proto žádné překvapení, že když jsem očima přelétla titulek nové knihy, který zněl Křečkování (v angl. originále Stuffocation – pozn. překl.), hned mě zaujal.

Je méně skutečně více?

Kniha byla vydána v lednu tohoto roku nakladatelstvím Penguin Random Publishing House UK. Autor Stuffocation, James Wallman, je futurolog, předvídá trendy a navíc působí jako novinář listů The New York Times a Financial Times.

Jeho strhující knihu uvádí příběh Ryana Nicodema, občana USA, který se v září 2010 rozhodl podstoupit jeden pokus. Všechny věci, které vlastnil, nastrkal do pytlů a během následujících 28 dní z nich vytahovat pouze ty, které skutečně potřeboval použít. Na konci tohoto období zjistil, co skutečně potřebuje ke svému životu a také si uvědomil, že bydlení s menším množstvím věcí ho činí šťastnějším.

Překvapení? Rozhodně.

Kniha Stuffocation staví na předpokladu, že je již nyní jasné, že život ve společnosti hnané kupředu pouze materiálními hodnotami a konzumerismem nás šťastnější nečiní. Navíc nenapravitelně ničíme životní prostředí kolem nás.

Jenže pokud materialismus a konzumerismus nejsou řešením, jaká je alternativa?

Wallman čtenáře dovedně přivádí ke kořenům současného hlavního proudu, jakým lidé v Západním světě uvažují: zpátky do Spojených států ve 20. letech tohoto století, kdy mechanizace výroby vedla k nadbytečné produkci. Jenže lidé pořád nenakupovali dostatečné množství výrobků. Co s tím dělat? Samozřejmě, že společnosti mohly omezit výrobu a přizpůsobit ji skutečné poptávce, ale tato možnost nepřicházela v úvahu kvůli tšm, které Wallman nazývá „kapitáni vědomí“ - nejvýznamnější průmyslníci, kteří měli největší prospěch z technologického rozvoje. Proto bylo rozhodnuto jednoduše: naučíme lidi, jak mají konzumovat víc, a to dokonce i když to ani nepotřebují.

Vítejte v našem světě.

Křečkování je srovnatelné s epidemií obezity

„Myšlenka, že v období blahobytu se rozhodujeme za pomoci mentálních nástrojů, vypilovaných k dokonalosti v předchozím období nedostatku, se může zdát být zjevná. Ale v době, kdy miliony z nás mají ne jen dost, ale dokonce příliš mnoho věcí, ji stojí za to opakovat,“ říká Wallman a poukazuje přitom na to, že dnes je „křečkování srovnatelné s epidemií obezity. „Přebytek věcí, nedostatek činností a přežívání v životě zaměřeném na shromaždování hmotných věcí dělá lidi úzkostlivými a způsobuje jim stres. Stres je příčinou existence harampádí a harampádí zase způsobuje další stres.“

Wallman nenechává žádný prostor pro pochybnosti o tom, že čas neskrývaného konzumerismu je pryč. Ale co přijde teď?

Svým obratným vyprávěním přivádí autor čtenáře k několika možným variantám: od minimalismu (docela extrémní opak konzumu) k dobrovolnému zjednodušování (v důchodu odcházení do přírody žít tak jednoduše jako naši předci) a tak zvanému „střednímu proudu“ (bezstarostný přístup k práci). Žádná z těchto teorií však úplně nefunguje. „Dnes máme víc, protože víc utrácíme. Tohle je americký paradox,“ říká a přitom vykresluje závěr, že možné řešení leží někde jinde: v experientialismu.

„Je pět důvodů, proč nás zkušenosti učiní šťastnějšími spíše než hmotné věci.

1. Za prvé, zkušenosti jsou náchylnější k pozitivní reinterpretaci (dokonce, i když se zkušenost nezdaří dle našich očekávání, naše růžové brýle mají tendenci dávat jí pozitivní nádech).
2. Materiální statky nemají tak dlouhé trvání, jako zkušenosti, protože jsou předmětem hedonické adaptace – můžete si zvyknout na to, že věc vlastníte, a tím, jak si zvyknete, z ní máte stále méně a méně potěšení.
3. Třetí důvod proč jsou zkušenosti lepší, spočívá v tom, že je mnohem těžší a také více subjektivní srovnávat je – na rozdíl od materiálních věcí. Proto je méně pravděpodobné, že se budete obávat, zda si vybíráte to nejlepší a také, že svého rozhodnutí budete v budoucnu litovat.
4. Za čtvrté, zkušenosti budeme pravděpodobněji vnímat jako příspěvek formující naši identitu.
5. A konečně za páté, zkušenosti nás přivádějí bliže ostatním lidem. Jelikož jsme společenští tvorové, dělá nám to radost,“ píše.

Více zkušeností pro smysluplnější život

„V dnešní kultuře se materiální statky staly náhražkou hlubších a skutečně smysluplných lidských tužeb a otázek. Konzumní společnost se stala druhem jakéhosi pseudonáboženství... V nové éře si budeme kupovat méně a jedinečnější hmotné věci. To, co marketéři nazývají našimi nákupními motivátory či spouštěči konzumního chování, se změní, a oni změní své obchodní modely. Spíše si budeme vybírat svá zaměstnání podle toho, co chceme dělat, než podle toho, kolik musíme platit za majetek, který vlastně nepotřebujeme.“

Zní vám to jako nějaké fantazie epikurejce? Možná.

Futurolog Wallman připomíná, že ještě před 70 lety jsme vůbec nepoužívali hrubý domácí produkt (HDP) jako indikátor pro měření výkonnosti ekonomiky. Dnes je HDP životně důležitý ukazatel, poháněný především pozicí, kterou na druhé straně zaujaly spotřebitelské výdaje. Proč bychom si nemohli podobným způsobem představit, že jednoho dne budeme poměřovat zdraví národa nikoli počtem věcí, které vlastníme, ale tím, jak dobře se ve svých životech cítíme?

Autor si rovněž všímá faktu, že by se experientialismus mohl brzy stát nutností. Se vzestupem střední třídy v rozvíjejících se trzích po celém světě nabývá prokletí konzumerismu a jeho dopad na životy lidí a životní prostředí monstrózních rozměrů. Nicméně, také poznamenává, že časový interval pro přechod z chudoby ke konzumerismu a k experientialismu se stále zkracuje – například Čína je nyní jedním z největších konzumentů luxusního zboží na světě.

Můžeme jen doufat, že se Wallman nemýlí. Zatímco se exponenciálně rostoucí hlad po zboží rozvíjející se střední třídy v Asii stává endemickým, my musíme obrátit svou pozornost zpátky k sobě. Přesun k experientialismu – postoje zcela opačného od touhy mít více – může signalizovat skutečnou zralost Západní společnosti. Konec konců, můžeme si to dovolit: dnes už mají kamiony, projíždějící kolem mé rodné vísky po pořádné dálnici, korby plné plechovek s džusem, který si můžete koupit v kterémkoli obchodě za výhodnou cenu.

Svoboda přichází s cenou: musíme se naučit dělat sami pro sebe zdravé, zodpovědné a trvalé volby. Škoda, že nám tohle nikdo neřekl v roce 1989, kdy se tehdejší svět zhroutil a jiný, barevnější, avšak také plný nejrůznějších dilemat, zaujal jeho místo.

Tento text byl nejdříve publikován v angličtině 28. července 2015 na webu Prague Leadership Institut.