Elisabet Rodriguez Dennehy, zakladatelka a prezidentka Rodriguez & Associates, strategické poradenské společnosti sídlící v Pittsburghu, ve státu Pennsylvania, sdílí své názory na tato témata a mnohem více.
Elisabet Rodriguez Dennehy je v České republice známá díky své práci na rozvoji strategických programů na podporu žen ve vedení firem.
Za posledních sedm let učila koučing a mentoring v rámci Executive Leadership Programu University of Pittsburgh v Praze, v České republice, a v Sao Paolo, v Brazílii, kde University of Pittsburgh také působí. Mezi společnostmi zahrnutými v programu byly například Dow, PWC, Deloitte, PPG nebo ČEZ.
Dennehy, která je nadšenou zastánkyní osobnostního a profesního růstu žen, je také autorkou knihy Můžete si dovolit mne Ignorovat? Jak řídit gendrové a kulturní rozdíly v práci.
V září 2014 byla vedoucí postavou konference Jak přejmenovat dialog o kvótách ke komplementaritě, jejímž organizačním partnerem byl časopis Business Woman.
Současný stav je nesmírně zajímavý. Nacházíme se na křižovatce, kde se schází pár velmi důležitých scénářů.
Jedním z nich je fakt, že mnoho globálních společností se začíná reálně bavit o tom, jak posílit svoje pracovní síly. Když se baví o posílení pracovních síl, baví se vlastně o ženách. Je velmi důležité, aby si ženy uvědomily, že jsou na počátku zapojení se do pracovního života velmi vyhledávaným zbožím.
Za druhé, také na vrcholných patrech společnosti se rozvířila diskuze o poměru počtu mužů a žen. Přestože tato diskuze již probíhá nějakou dobu, až nyní se stává primární agendou mnoha společností, včetně těch nejkonzervativnějších.
Za třetí, myslím si, že konečně začínáme nacházet společný terén a společnou řeč pro dialog. Začali jsme na pozicích protivníků a teď se postupně dostáváme do pozice vzájemného zájmu a dialogu. Když vidím tuto novou realitu, jsem velmi optimistická.
Ve Spojených Státech byly legislativní tlaky přítomné už od roku 1964, kdy to vše začalo. Krása dodržování pravidel je v tom, že iniciuje konverzaci a že dělá takovou konverzaci hodnotnou.
Možná to zní divně, ale kvalifikovaná pracovní síla se stává vzácností. Například v silně průmyslových zemí jako je třeba Německo nebo Španělsko, je míra obnovy populace nulová.
To znamená, že tyto země nevytváří do budoucna žádnou obnovu pracovních sil. Zrovna jsem četla, že ve Španělsku bude do roku 2050 více než 40 procent lidí starších 80ti let. To je obrovské číslo.
A to znamená, že když firmy najdou talent, včetně žen, musí si ho udržet za každou cenu. Udržování talentu se stává čím dál tím víc strategické rozhodnutí, protože lidé odchází z pracovního trhu a není nikdo, kdo by nastoupil na jejich místa.
Já jsem vždy říkala, že kvóty jsou důvodem pro to, abychom vůbec tuto konverzaci vedli. Bez kvót hrozí, že necháme celý proces viset ve vzduchu.
Pojďme předpokládat, že zapomeneme na kvóty, a že i nadále budeme dělat nábor tak, jak se dělal vždy. Jedinou otázkou je: změnilo by se něco?
Já říkám, že tam, kde není bolest, není ani výhra. Kvóty se penalizací jejich nedodržování snaží tlačit lidi, aby jednali určitým způsobem.
Existuje však určitý mylný názor, že kvóty nutí firmy, aby nenabírali lidi na základě kompetencí, ale na základě toho, zda se jedná o muže či ženu.
O to ale vůbec nejde. Nikdo přece vůbec nechce natlačit ženy na pozice, na které nejsou připravené, a kde by se jen trápily.
Jde o to, abychom pokračovali v konverzaci na téma jak nejvíce využít sílu žen na pracovním trhu. Celá otázka dodržování pravidel ohledně kvót je strukturální kámen při tvorbě našeho společného dialogu. Lidé mi v Evropě několikrát řekli, že se jím kvóty nelíbí. A já říkám, že bez kvót není bolest, a bez bolesti není výhra.
Myslím si, že nikdo to nedělá vědomě. Co se často stává u žen – a u mužů také – je, že vlastně ani nevíme, čím si vlastně ten život zbytečně komplikujeme.
První věc je, že mnoho žen má velmi nízké vědomí o reálné síle, kterou doopravdy vlastní. Myslí si tedy, že mají méně moci, než ve skutečnosti mají.
Druhá věc: mnoho žen si nedovolí popřemýšlet o tom, co opravdu chtějí.
Pokud nevíte, co chcete, je velmi náročné pro jakýkoli systém pozitivně reagovat na vaše přání. Na konferenci jsme měli mnoho žen na pozicích vrcholných manažerek, partnerek a členek boardu ve firmách. Všechny řekly: Abych dosáhla toho, čeho jsem chtěla, musela jsem si o to říct.
Třetí věc, která je z většinou již součástí naší výchovy, je to, že nerozumíme důležitosti dialogu, který musíme s ostatními vést. Tento dialog zahrnuje i naši sebeprezentaci, image a způsob, jak popisujeme svoji práci. Jak se vlastně prezentujeme.
Ženy jsou bohužel vychovávané k tomu, aby byly především laskavé, více rovnostářské a více se vyhýbaly konfliktu. Myslím si, že v důsledku samy sobě nedovolíme přemýšlet ve velkém, požádat o to, co chceme, být dražší, pochopit dopad naší image a vzhledu na naši práci.
Nejde o to, že si ženy vědomě komplikují životy. Myslím si, že nám jen chybí některé prvky k pochopení toho, kdo jsme a jak fungujeme. V tom vidím největší přínos práce žen, jako jsem i já - pomáháme jiným ženám pochopit, že existují i jiné možnosti, jak vést své životy snadněji.
Jasnou výhodou toho, mít vlastní společnost a řídit si svůj život, je svoboda.
V korporátní organizaci musíte navigovat často komplikované politické struktury – to je součást života.
Podnikání je kompletní opak: tam musíte umět konat a rozhodnout se ve třech vteřinách. To se ve velké firmě nikdy nestane, protože korporace vyžaduje pevnější struktury a zvažování více faktorů při rozhodování. To je přesně ten důvod, proč bych nikdy nemohla pracovat v korporaci. Jsem na to příliš samostatná.
To je další věc: vědět, kým jste, a v čem jste dobrá. Já vím, že jsem lepší, když zůstanu mimo korporaci, ale zároveň pomáhám z pozice podporovatele.
Vždy jsem věděla, že jsem velmi vášnivá. To jsem já, a to je můj zdroj hluboké radosti ze života.
Také jsem velmi nadšená a velmi dobrodružná. Přinést si tento cit pro dobrodružství do práce mi často pomáhá vidět nové, netradiční možnosti, jak věci dělat lépe.
Za posledních deset let jsem možná také plněji přijala a sžila se s tím, co vím, a co nevím. Vždy říkám, že roky po padesátce jsou pro ženu nejlepší, protože ji osvobozují od všeho a dovolí ji jen prostě a plně být. Já jsem pořád já, ale je pro mě již snadnější být sama sebou všude kam jdu.
Třetí věc je, že mě baví ptát se. Jsem přirozený samouk, pokládala jsem otázky co, proč a kdy od nepaměti. V tomto ohledu se cítím pokorná, protože vím, jak málo toho vím. Proto se pořád ptám, chci se naučit nové věci, číst nové věci a tak dál. To je skvělé, protože mi to do života přináší pořád něco nového.
Ano. Určitě mám. Je to vzkaz, který sebou nosím všude, kam chodím. Zní: následujte svoji vášeň a nikdy neumlčte svůj vnitřní hlas. Ten vnitřní hlas vám řekne pravdu.
Investujte svůj čas správně, abyste zabezpečily, že vaše vášeň je to, co vás každé pondělní ráno přivádí do práce. Pokud sladíte své činy se svým vnitřním hlasem, pokud dovolíte svému vnitřnímu hlasu vás vést kamkoliv se mu zachce, uvidíte, že skončíte na velmi dobrém místě.
Takže – přestaňte zpochybňovat své sny. Jen je sledujte, protože to je to, co jsme měly dělat hned od začátku. To je to, kým jsme měly být. Takže – dopředu, a bez strachu.
Tato stránka již není aktuální. Pokud chcete i nadále sledovat novinky Cristiny, doporučujeme prohlédnout si její aktuální web v angličtině cristinamuntean.com Děkujeme!