Sama jsem tehdy byla nováčkem v oblasti rozvoje lidí; teprve před rokem jsem opustila redakci Czech Business Weekly a s tím i svoji původní novinářskou profesi. Člověk přede mnou očividně něco potřeboval a to „něco“ šlo daleko za hranice mých kompetencí.
S hrůzou jsem si tehdy uvědomila, že jsem možná byla dobrou novinářkou a rozuměla mediální komunikaci, ale o práci s duší klientů jsem nevěděla vůbec nic.
Svému klientovi jsem dodnes vděčná. Zatímco já jsem tehdy tápala v tom, co mu mám nabídnout a co mám pro něj udělat, on se zvedl a řekl, že se potřebuje jen chvíli projít, pak se vrátil a pokračovali jsme v mediálním koučinku. Jeho zranitelnost a křehkost v tom klíčovém okamžiku, kdy jsem pocítila, že ho neumím podržet a potkat se s ním tam, kde byl, ale vyzdvihla na povrch mou vlastní zranitelnost. On po mediálním koučinku odešel, já však zůstala dlouho sedět.
Tímhle zážitkem začala moje cesta dlouhého hledání nástrojů, systémů a postupů, které by mi pomohly podporovat klienty přesně tam, kde se zrovna ve svém životě a rozvoji nachází. Vedla mě postupně od objevení emoční inteligence a Enneagramu, mimořádně silného a komplexního systému rozvoje osobností, přes objevení metod koučinku, mentoringu a skupinové facilitace až k objevení systemické dynamiky, neboli systemických konstelací v rodinných i firemních systémech. Tím to ale neskončilo - na začátku letošního roku jsem se rozhodla pro další krok.
Dámy a pánové, stala jsem se začátečníkem v oblasti krizové intervence.
K výběru tohoto školení mě přivedla další situace z praxe v loňském roce, kdy jsem zase cítila, že mi to, co umím (i když už mám dost bohaté portfolio dovedností), nestačí.
Vzhledem k čerstvosti a citlivosti situace nebudu zabíhat do detailů. Stačí říct, že se mi běžný koučink klienta najednou proměnil pod rukama na krizovou intervenci - sebevražedný pokus v klientově rodině. Asi ne nadarmo mi kolegové v průběhu našeho konstelačního výcviku řekli, že jsem magnet na traumata.
Abych to zkrátila, situaci jsme zvládli a stabilizovali a vše nakonec dobře dopadlo. Mně se ale po našem sezení večer ještě dlouho třásly ruce a říkala jsem si, co po mně život zase chce a co mi tím chce ukázat. Tak jsem se pustila do dalšího hledání a našla jsem krizovou intervenci.
Posledních devět let mě často provází otázka, jestli bych se náhodou neměla vrátit do lavic fakulty a studovat psychologii. Přece rozvíjet lidi mě baví a mimořádně naplňuje a v praxi pracuji čím dál méně s tvrdými kompetencemi lidí a čím dál více s touto nehmatatelnou složkou emoční inteligence a vůdcovských dovedností, což má blíž k psychologii než ke komunikaci. Tak se přiznám, že když jsem se přihlásila na školení krizové intervence ve společnosti Remedium, měla jsem v hlavě i tuto sekundární otázku. Přála jsem si, aby mi kurz ukázal, zda se na psychologii mám přihlásit či nikoliv. A kurz mi na to bohatě odpověděl.
Vcházíte – li do vzdělávacích prostorů společnosti Remedium, asi vás překvapí její historie vyobrazená na zdech. Organizace byla totiž založená hned po revoluci a zahrnuje všechny proměny české společnosti za posledních třicet let. Takže jsem věděla, že jsem v dobrých rukách.
Kurz základů krizové intervence, na který jsem se přihlásila, zahrnoval sedm dnů školení. Témata byla různorodá, pro mě, ne-psychologa, vzrušující: teorie krize, traumata a akutní stresové poruchy, krize zrání, spojené s problematikou závislostí, práce se sebevražedným či s komunikačně náročným klientem, krize v kontextu psychopatologie a etika práce krizového interventa.
Samozřejmě si nedělám iluzi, že po sedmi dnech školení bych se stala odbornicí na tato témata. Cítila jsem ale, že mi školení může dát pevné základy nad rámec toho, co jsem již uměla ze svých výcviků koučinku a konstelací, a směřovat mou pozornost někam, kde by to mohlo být užitečné. A v tom jsem se nemýlila. Tým lektorů – nebo spíš lektorek - Remedium, který pokrývá problematiku školení, je skutečně výjimečný. Jedna lektorka je lepší a zkušenější než druhá. Na příklad paní Daniela Vodáčková, se kterou jsme absolvovali první a poslední den školení, je koordinátorka kolektivu autorů knihy Krizová intervence, jež je dodnes považovaná za bibli krizové intervence v českém kontextu. Opravdu mi bylo ctí toto školení absolvovat.
To nejcennější, co jsem se během školení naučila, byla podstata krizové intervence. Zatímco koučink, mentoring, individuální a skupinové školení pracují s představou rozvoje lidského potenciálu v budoucnu, krizová intervence je zaměřena na „tady a teď“. Teď člověka něco bolí; teď pláče; teď neví, kudy dál; teď cítí, že nic nedává smysl, že je to konečná, že nic za nic nestojí a že by možná bylo lépe, kdyby vše už jednou skončilo. Proto je, podle mě, krizová intervence mnohem víc založena na tzv. emočním „kontejnmentu“, neboli na tom podržet klienta a zůstávat s ním v plné přítomnosti než na čemkoliv jiném. Ano, je skvělé, že po intervenci klient odejde s představou dalšího kroku – to přináší naději. Nejdůležitější ale je, že v okamžiku temné duše jste schopni tohoto člověka podržet a nenechat ho propadat se do pocitu bezmoci a beznaděje.
Z pohledu emoční inteligence je to těžká práce jak pro klienta, tak pro vás – v krizové intervenci, ne v klidném, mírumilovném koučinku, dojde na lámání chleba a na testování vašich emočních kompetencí. O to víc je pak důležitá psychohygiena, jak jsem to sama u sebe v průběhu kurzu vypozorovala.
Krizová intervence je tedy namířena na „tady a teď“. Její postup - uzemnění a stabilizace klienta, zrcadlení emocí, přijetí jeho reality a práce na tvorbě nadhledu a přehledu zdrojů a dalších kroků je k nezaplacení. A proto jsem extrémně vděčná, že už mám i tento nástroj ve svém lektorském kufříku a že cítím, že kdyby něco, už se mám o co opřít.
Další věc, kterou jsem se v kurzu naučila, byla mnohem hlubší, ale o to podstatnější.
Jako do spousty věcí v mém životě i do „rozvoje lidí“ jsem přišla čistá a nezatížená minulostí. Proto mi přišlo docela logické – i když ze začátku velmi náročné – nenabízet v průběhu koučinku či konstelací klientům svoje řešení, zato ze všech svých sil s klientem být a nabídnout mu oporu přesně formou své plné přítomnosti a pak s klientem otevírat prostor, aby se jeho řešení ukázalo samo. V konstelacích to ani jinak nejde – fenomenologický postup říká, že jak klient, tak já, nejsme nic jiného než společní pozorovatelé fenoménu před námi. Tím se postavíme vedle sebe, klient se svojí otázkou, já se svými dovednostmi a oba dva se díváme na to, co nám život chce ukázat. Tedy ani já, ani klient nevíme, co bude, a ani jeden z nás není lepší, horší či chytřejší než druhý.
Okamžik, kdy jsem se naučila důvěřovat, že je v pořádku, když nevím, a že není mojí prací vymýšlet a hledat řešení pro své klienty, byl můj životní „Big Bang“. Vnitřně jsem se tím osvobodila od všeho, co jsem do té doby myslela, že musím a že jinak nejsem dost dobrá, dokud nenajdu a nevymyslím řešení pro celý svět.
O to více mě překvapilo, když jsem ve skupině 18 kolegů přítomných na školení, většina z nich byli terapeuti, viděla, jak to vnímají jinak. Klientům během simulace krizové intervence kolegové totiž často navrhli svá slova i své řešení. Hádejte, co klienti v tom okamžiku udělali? Stáhli se. Nikdo v životě není totiž na naše řešení zvědavý. To, co podle mě jak v krizi, tak v běžném životě, lidé potřebují nejvíce, je přijetí. Prosté přijetí toho, jak vnímají svoji realitu, svoje potřeby, svůj pohled na věc. A kdo jsem já, Bůh, abych posuzovala, zda to vnímají dobře nebo špatně, anebo abych pro ně a jejich životy vymýšlela nějaké smysluplné řešení?
Úplně něco jiného nastává, pokud je klient duševně nemocný a jeho chybějící kompetence ohrožují jeho a jeho okolí. Tam ctím zásah lékařů a psychiatrů, kteří se na dočasnou dobu ujmou odpovědnosti za životy pacientů a rozhodují jménem nesvéprávných lidí. To je důležité.
Přesto mám pocit, že lákadlo převzít odpovědnost za životy druhých se někdy dostává daleko za hranice povolání psychiatrů. Během našeho kurzu jsem totiž viděla, jak spousta vynikajících profesionálů neustojí toto ďábelské pokušení – vymýšlet svoje řešení pro druhé, i když o to druhý nezažádal a ani to nepotřebuje (je to prostě zdravý jedinec, i když dočasně v krizi).
V tom okamžiku jsem se v duchu modlila a ze srdce děkovala všem svým učitelům Enneagramu, koučinku a konstelací, že mě tvrdě vychovali v tom, abych nevymýšlela nic nad rámec svých kompetencí. Zatímco bohaté zrcadlení je přirozená součást procesu krizové intervence a jeho rozsah je větší než v koučinku či v mentoringu, můžu být jen vděčná za to, že jsem se díky svým učitelům kdysi vnitřně osvobodila a přestala opotřebovávat své neurony vymýšlením řešení pro druhé. To totiž nikdy nefunguje, není to pro klienty efektivní či respektující, a navíc nás vyčerpává. Tak proč to dělat, když to žádný smysl nedává?
Tím jsem si odpověděla i na svoji původní skrytou otázku – zda se po kurzu mám přihlásit na psychologii, a tím doplnit svoje formální vzdělání. Moje odpověď byla (prozatím?) ne.
Vnímám to tak, že zatímco terapie se zaměřuje na minulost a na její léčení a koučink, mentoring a další nástroje rozvoje lidí se zaměřují na budoucnost, krizová intervence je zaměřená na přítomnost. Moje místo na mapě života je fokus na budoucnost lidí. K tomu přidám kapku zdravého uzemnění a umění být přítomná všemu, co přináší, to díky krizové intervenci.
Nevylučuji, že bych se možná někdy v budoucnu mohla rozhodnout absolvovat nějaký dobrý terapeutický výcvik, pokud by si o to život řekl. Prozatím ale zůstanu u toho, co umím, a to je plnohodnotný rozvoj lidí v tvrdých kompetencích osobní, mediální a krizové komunikace a v jemnějších, strategičtějších dovednostech emoční inteligence a leadershipu. Přesto jsem vděčná, že jsem tento kurz mohla absolvovat. Byl to na začátku nového roku dobrý krok.
Tato stránka již není aktuální. Pokud chcete i nadále sledovat novinky Cristiny, doporučujeme prohlédnout si její aktuální web v angličtině cristinamuntean.com Děkujeme!