Sněhurčino otrávené jablko má nový název: Leadership

Nazvěme to třeba synchronicitou. Během posledních dvou měsíců tři nejdůležitější organizace pro ženy v businessu, které navštěvuji, přinesly témata ženství, rozmanitosti, leadershipu a…. vyhoření. To mě přinutilo zamyslet se nad jednou věcí: je to skutečně jen náhoda, že zatímco česká ekonomika roste, společnosti prahnou po nových talentech a na pozadí všeho se vznáší pravděpodobnost zavedení genderových kvót v roce 2020, ženy si raději udržují odstup, aby mohly uvažovat o svém zdraví, pohodě a své celkové roli v dnešní korporátní kultuře?

28. května psycholog Boris Štepanovič vedl večerní přednášku na téma Udržení duševní pohody v práci (a doma) pro jednu z nejskvělejších a nesmírně obohacujících organizací pro top manažerky a podnikatelky v České republice, My Odyssey.

Michaela Dombrovská sdílela 4. června s manažerkami v rámci iniciativy Microsoft Opening Windows svou zkušenost s vyhořením, která ji přivedla až k napsání knihy Pravidla pozitivního sobectví, vydané v listopadu 2014.

V neposlední řadě pak 26. června setkání HR výboru Americké obchodní komory v České republice (AmCham) zahrnovalo přednášku o rozmanitosti, kterou vedla Kimberli Lewis, zakladatelka Global Business Therapy ve spolupráci s Assessment Systems. Vypadá to, že rozmanitost se zřejmě stane hlavním tématem HR výboru AmCham v roce 2016.

Jak se na AmCham rozvíjela diskuze, nemohla jsem přestat myslet na předchozí přednášky z My Odyssey a Opening Windows. S tím, jak jsme zaměřeni pouze na cíl přivést více žen na nejvyšší příčky korporátních struktur, neustále hledáme způsoby jak ženy měnit / rozvíjet / transformovat, abychom je lépe uzpůsobili vedoucím pozicím. Ale skutečně děláme správnou věc?

Je-li odpověď kladná, jak to, že se tolik žen dostane na pozice viceprezidentek, ale vzdají se dalšího profesního postupu pouhý jeden krok před pozicí CEO? Jak to, že během procesu, který tlačí stále více žen vzhůru, společnosti přicházejí o jejich talenty a ženy stále častěji a hlasitěji hovoří o vyhoření?

Vina: skrytý stín ženské výkonnosti

Na každou ženu, která je ochotná odhalit svůj plný potenciál, číhá na každém kroku past. Tou pastí je vina.

My, ženy, jsme vychovávány k tomu, abychom byly hodné holky. Především musíme mít hezky uklizený pokoj a pomáhat s domácností. Pak musíme domů nosit dobré, ne-li nejlepší známky ze školy.

Jsme vychovávány k tomu, abychom si vybraly zaměstnání, v němž budeme dobré, kde budeme mít slušnou výplatu a kde bude náš přínos v konečném důsledku uznáván prostřednictvím povýšení.

Jakmile dosáhneme dospělosti, tak nějak přirozeně se od nás očekává, že se šťastně vdáme a budeme mít kupu roztomilých a skvěle vychovaných dětí. Zároveň s tím se ale stále musíme dobře oblékat, vypadat zdravě, být kdykoli k dispozici na telefonu i osobně svým rodičům, příbuzným, přátelům a, je-li to možné, každý druhý měsíc se ukázat na pár večírcích, abychom neopomínaly ani své sociální kruhy.

Jakmile to všechno zvládneme, už se o nás může říkat, že jsme úspěšné. Správně?

To, co nám někdo zapomněl o této idylické představě úspěšného ženství říci je, že existuje pouze v pohádkách. Ve skutečnosti je to s ní jako s otráveným jablkem, které Sněhurce přinesla její macecha: vypadá nádherně, sladce a šťavnatě; ale skutečně zabíjí.

Vůbec nezáleží na tom, co a kolik toho děláme, abychom naplnily všechny své role: dcery, manželky / životní partnerky, matky, sestry, zaměstnankyně, manažerky, kamarádky, členky spolku: stále v nás přetrvává pocit, že toho neděláme dost. A když toho neděláme dost, necítíme se dostatečně dobře.

Ta největší past, před kterou nás, ženy, ale nikdo nevaroval, je ta, že pokud chceme být skvělé ve všem, nakonec zůstaneme zdrceny pod tíhou svých vlastních očekávání.

Jednáme-li s přesvědčením, že musíme naplňovat všechna očekávání vyplývající ze všech našich rolí, jsme neustále přetížené. Máme stále méně a méně energie a kvalita našeho života tím trpí. Pomalu sklouzáváme až k vyhoření, a pokud jej nerozpoznáme včas, pak až k depresi. Pokud se stále pokoušíme kompenzovat nízkou hladinu naší energie ještě větším tlakem na to být lepší, sklouzneme až k plnohodnotné krizi. A vzhledem k tomu, jak jsme se samy sobě pevně zavázaly, že ze sebe budeme mít dobrý pocit, jen když budeme plnit všechny své životní role dokonale, krize se zdá být jediným způsobem, jak dojít skutečné změny.

Bohužel musíme velmi často spadnout až na dno předtím, než dokážeme vstoupit do jiného, autentičtějšího a zdravějšího já.

Mé poznání po pěti letech podnikání, které právě tak rozšířilo mé hranice, je: přijměte svou vinu. Může vám přinášet velmi silné poselství. Ve skutečnosti pro vás dokonce může mít těch poselství víc:

• Silná vina ve vztahu k některé vaší roli vám může ukazovat, co je pro vás skutečně důležité.
• Méně výrazný pocit viny vzhledem k ostatním rolím vám může ukazovat, co není vaše skutečné, pravé já. Role, které jste jen převzaly, jako hodné holky, kvůli očekávání vaší rodiny nebo vašich učitelů. Tyto role k nám přicházejí stejně jako ten košík krásných rudých otrávených jablek, která přetěžují naše hranice a zakrývají to, co je skutečně důležité jen pro každou z nás.

Nakonec vám právě vaše vina může pomoci vrátit tento otrávený košík tam, kam patří – do vaší minulosti – a ve vytvořeném prostoru uvolnit místo pro něco nového; něco, co je skutečně vaše.

Možná to každý jiný bude vnímat jako nedokonalost: vaši rodiče, váš manžel nebo vaše společnost. Ale je to dokonalost podle vás.

Generální ředitelé: Kdy je dost dost?

Vrátím-li se nyní zpět k otázce ženského leadershipu, otevřené v úvodu tohoto článku, řekla bych, že přišel čas podívat se na vše novýma očima.

V současnosti stále hledáme nástroje a popravdě i školení, jakými bychom mohli ženy změnit tak, aby lépe vyhovovaly stávajícím požadavkům pozic generálních ředitelek. Co kdybychom se raději podívali na tyto pozice a položili si otázku: jak by se mohly stávající místa CEO změnit tak, aby do sebe přijaly více ženskosti: péči, skutečný zájem a ohleduplnost ke zdrojům, cyklickou regeneraci?

Dokážete si například představit, jak před investory společnosti předstupuje její generální ředitelka a říká: „Jednoprocentní růst je pro tento rok dostačující. Naši zaměstnanci si potřebují trochu odpočinout a zregenerovat se,“ nebo: „Naše budoucnost nespočívá v odstraňování konkurence, ale ve spolupráci s ní?“

Dovolte mi provokovat ještě trochu víc: Dokážete si představit hlavu Evropské unie, ženu, jak říká: „Válku s terorismem a ilegální migrací nemůžeme vyhrát. To, co musíme udělat je zastavit plýtvání (například penězi v zemědělství tím, že pěstujeme plodiny, které později hnijí na polích jen proto, že nesplňují evropské normy pro to, jaký mají mít tvar). Co kdybychom tyto plodiny raději posílali potřebným lidem do Afriky a na Střední východ?“

Dokážete si představit, jak by vypadal náš svět, kdyby byl utvářen vizemi a ryzími, autentickými impulsy žen?

Já v tuto chvíli také ne. Ale i tak pevně věřím, že předtím, než budeme na ženy ještě více tlačit, aby se ujaly vedení ve společnostech, budeme schopni si zodpovědět otázku: Jak vlastně vypadá opravdu ženská pozice CEO? Co musí obnášet, čeho se musí vzdát a jak se musí změnit pro to, aby mohla přijmout více ženskosti?

Protože pokud to neuděláme, mohli bychom se na vrcholku setkat s obrácenou stranou ženství. Ta se nazývá Kálí: ta, která neváhá pozvednout meč, aby rozbila a zničila cokoli jen proto, že chce změnu.

Aby umožnila obnovu, přináší Kálí nejprve smrt. A já se obávám, že dokud se nenaučíme přijímat fakt, že je na CEO pozicích potřebná opravdová transformace, bude stále více žen konfrontováno s pocitem viny, tlaku a vyhoření. Společnosti tak budou neustále bolestivě ztrácet to, zač předstírají, že bojují: vize, ryzí talent, ženské vedení.

Ráda bych věděla, zda je to opravdu nutné.