„Zůstanu k vám loajální, i když to udělám jinak“, aneb systemické pohledy na budování osobní značky

Systemická inteligence je schopnost dívat se na sebe, na svoje vztahy, týmy či firmy jako na živoucí systémy hluboce propojené se vším, co nás obklopuje. Metoda systemických konstelací nám pomáhá tyto vazby odhalit, a tím nám umožní s nimi pracovat. Jak nás tedy ovlivňují naše systémy – rodinný, firemní či národní systém – při budování vlastní osobní značky?

V říjnu jsem vedla v Bledu, ve Slovinsku, workshop na téma budování osobní značky pro facilitátory systemických konstelací v organizacích. Workshop byl součástí intenzivního výcviku International Organisational Constellations Training Intensive (IOCTI), který organizuje každý druhý rok holandský Bert Hellinger Instituut, nejvyšší celosvětová autorita v práci se systemickou inteligencí ve firmách.

Experimentální workshop potvrdil, že z pohledu budování osobní značky nestačí jen vědět, jak na osobní komunikaci. Musíme se proto rozhodnout – hluboce a bytostně rozhodnout, že chceme být více vidět a prosazovat sebe, své myšlenky i hodnoty. Ze systemického hlediska se ale ukáže, že to má svoji cenu. Je proto velmi důležité přiznat si, že je možné, že pokud se chceme více zviditelnit, můžeme narážet na hranice nastavení systémů, ze kterých pocházíme. Tím se vystavíme určité hrozbě vyloučení a prožíváme vnitřní napětí. To je přesně okamžik, kdy se spousta lidí vzdá sebeprosazování, protože nechtějí přijít o vztahy či být vyloučení. Musí to ale tak skutečně být?

Příklad amerického prezidenta jako námět k sebereflexi  

Když jsem se začala zabývat budováním osobních značek ve firmách, uvědomila jsem si, že skoro celá literatura na toto téma pochází ze Spojených států. Bohužel, v důsledku prezidentských voleb z roku 2016 už víme, že právě ve Spojených státech stačí, že něčí osobní značka je dostatečně silná k tomu, aby to člověk dotáhl hodně daleko navzdory jeho sporným myšlenkám, přístupům a obchodní etice. Proto se spousta lidí po volbě Trumpa – a dalších podobných autokratů v jiných zemích, včetně České republiky – stala alergickou na pojem osobní branding.

Začala jsem tedy přemýšlet, co s tím. Nemohla jsem si nevšimnout, že v Česku to s osobní komunikací funguje prostě jinak – zde „panenky sedí v koutě“ a „samochvála smrdí.“ Právě proto jsem začala zkoumat, jak nás naše systémy, včetně našeho národního systému, v průběhu budování osobní značky ovlivňují.

Vliv našich systémů na budování osobní značky

Když se chceme více prezentovat a sebeprosazovat, ovlivní nás všechny systémy, do kterých patříme – naše původní i současná rodina, naše komunita, naše firma či náš stát. Proto, i když naše individuální vědomí říká: Ano, chci se více zviditelnit, je možné, že jiné, nevědomé úrovně našeho takzvaného systemického vědomí (kolektivní vědomí systémů, do kterých patříme) nám budou bránit v naplnění záměrů.

Jak nás tedy ovlivňují naše systémy?

• Rodinný systém:
  • Pokud nám někdo, když jsme byli děti, zakázal sebeprojev nebo nás za něj potrestal, máme dodnes přirozenou tendenci držet se zpátky od komunikace nebo prožívat velké úzkosti, když (se) musíme prezentovat.
  • Někdy můžeme mít pocit, že sebeprezentace není naše a že to děláme pro někoho jiného. Otázkou je, komu z našich systémů, kdo nemohl či nesměl, chceme dát svojí sebeprezentací hlas?
  • Někdy můžeme mít také pocit, že sebeprezentaci přeháníme. Otázkou je, pro koho to děláme a komu potřebujeme dokázat, že na nás může být pyšný? Koho neustále chceme nevědomě svojí sebeprezentací zachraňovat?
• Škola:  
  • Co jsme se naučili o autoritě v průběhu výchovy? Byla pro nás autorita – učitel, ten, kdo je větší – férová, pravdivá, podporující, předvídatelná? Anebo byla pro nás spíš ohrožující?
• Státní systém:
  • Kdy se v historii naší země platila velká cena za to, že jsme chtěli jako národ být vidět? Jaká je skutečná cena sebeprezentace jednotlivců nebo větších systémů?

I takové otázky se mohou objevovat v průběhu systemické práce s člověkem na budování jeho osobní značky. Rozvoj systemické inteligence znamená rozvoj schopnosti vnímat sebe jako součást větších celků – rodina, firma, země – a zároveň schopnost vnímat větší systemické vlivy, které na nás působí. Pokud si položíme i takové otázky, můžeme si uvědomit, proč někdy ve firmách prožívají lidé velkou tenzi. Firma jako systém může po člověku chtít, aby se víc sebeprezentoval a sebeprosazoval, zatímco třeba jeho rodina nebo stát to odmítá. Dokud je člověk zachycen mezi dvěma systémy, k nimž je ve stejné míře loajální, prožívá velký vnitřní neklid. A jak víme, tenze skončí často odchodem z těch systémů, ze kterých se vystoupit dá – tedy z firemního systému.

Přijetí systemických vazeb jako cesta dál

Co tedy s tím? Jako vždy, když pracujeme systemicky s něčím, co nás přesahuje, máme v podstatě jen jednu volbu: přitakat tomu, co je. To znamená, že se potřebujeme učit uznávat to, co je, a dávat tomu v našem životě místo. Možná, když chceme silnější hlas, první věc, kterou bychom měli udělat, je dát hlas tomu, co nás ovlivňuje – tedy našim systémům. Až po přijetí nevědomých vazeb, které nás ovlivňují, se můžeme rozhodnout je integrovat do svého individuálního vědomí i do svého života.

„Díky za to, milá rodino / firmo / země, že jsi mi ukázala cenu sebeprosazování. Nosím tvoji zkušenost v sobě. Jsem k tobě loajální, patřím k tobě. A k tobě budu patřit i nadále, i kdybych se rozhodl konat jinak. Díky za to. A zkusím to.“

Přijmout fakt, že se chceme prosazovat navzdory tomu všemu, co máme v sobě i za sebou, může přinést lidem smíření, odvahu a energii být konsistentní ve své osobní komunikaci. Ke svým rodinám či zemím můžeme zůstat loajální, i když se rozhodneme udělat věci jinak. Dokud je to vědomý přístup, za který bereme odpovědnost, nic nám nebrání zkusit něco nového. Brát odpovědnost za svoji komunikaci je brát odpovědnost za svůj život a to víme, že je postup, který přináší velkou úlevu nejen nám, ale i našim systémům.