Lenku Mrázovou jsem poprvé potkala, když jsem ještě pracovala jako finanční redaktorka časopisu Czech Business Weekly. Náhle jsme potřebovali vysvětlit nějaké změny v českém daňovém řádu a já se obrátila na jednu z největších místních poradenských firem, PWC.
Tehdejší mluvčí Pavel Šafránek mi doporučil oběd s ředitelkou úseku Daně, Lenku Mrázovou. No to teda, řekla jsem si, jsem opravdu zvědavá, co se dozvím o daních a ještě nad jídlem.
Nemalé bylo moje překvapení, když ruku mi podala uvolněná žena se zářícím úsměvem, která se velmi přirozeně ptala na to, co řeším, a v klidu a trpělivě mi vysvětlila komplikace daňového řádu.
Odešla jsem nejen s velmi dobrým rozhovorem – tehdy jsem vůbec netušila, že odejdu od ženy, která se v budoucnu stane nejen mojí přítelkyní, ale také obrovskou inspirací.
V roce 2012 se Lenka rozhodla opustit korporátní svět a předávat své znalosti dál prostřednictvím své společnosti LMentio formou školení, mentoringu a koučingu. Její záběr znalostí pokryje vše, co se týká efektivní práce vrcholových manažerů – od leadershipu přes rozvoj filantropie a spolupráce s neziskovými organizacemi, až po efektivní zacházení s fázemi měsíčního cyklu u žen.
Lenka také neustále píše o tématech, na kterých jí záleží. Její sloupky se pravidelně nachází v Hospodářských novinách, v Mladé frontě Dnes, v časopise Business Woman, anebo v dalších médiích zaměřených na její cílovou skupinu.
Jak to dělá? Jak Lenka využívá média, aby podporovala svoje podnikání a aby čerpala sílu, vědomí a moudrost z vlastní reputace? Níže je několik možných odpovědí.
To je už hodně let od setkání s první novinářkou, která se mnou dělala rozhovor. Proto si přesné pocity před setkáním už jen těžko vybavuji. Asi to bylo ve smyslu zvědavosti a jisté nervozity či lehké strojenosti a přemýšlení o jisté stylizaci. Ale při rozhovoru jsem se cítila naprosto uvolněně, až jsem zapomínala na to, že sedím s novinářkou a že ona má plné právo použít v rozhovoru vše, co jí říkám. Nešlo o nic, co by se týkalo firmy. Přesto u dvou vět týkajících se partnera jsem si pak o autorizace říkala. Cítila jsem, že jsem byla příliš otevřená.
Ano, a vše jsem jí nechala v rozhovoru tak, jak to bylo. A partner to pak také s malou poznámkou vydýchal.
Dost si pamatuji pocity před prvním živým vystoupením ve vysílání na ČT24. To byla dost velká tréma a nervozita, protože nevíš, co přijde. Pak přišel šok z toho, jak je vysílací studio vlastně malé. Následně byla už jen tetelivá radost, že jsem to zvládla.
Pomohla mi reakce okolí, že to bylo dobré a hlavně reakce profíků z PR oddělení, kteří mi dali realistickou zpětnou vazbu. A pak mne samozřejmě ohromně dobil zájem novinářů potkat se po druhé.
Že jsou pro mne mediální vztahy důležité, jsem si uvědomila v ten moment, kdy jsem zjistila, že mne lidé vnímají, že si sice nepamatují úplně přesně, co jsem řekla, ale že jim to v ten moment znělo dobře. Tehdy mi došlo, že mi média dávají ohromnou šanci komunikovat své názory, svůj pohled a tím mohu kultivovat společnost.
A také jsem postřehla, jak jsem u několika lidí stoupla v ceně, když já jsem ta, která byla v televizi.
Nejdříve Tě opravím v tom, že jsem to vždy zvládla na jedničku. Vždy to nebylo. Jednou jsem fakt nezvládala na kameru asi během 10 vteřin vysvětlit, kolik je přesně sankce za pozdní podání daňového přiznání. Zkoušela jsem to asi 3x, ale nešlo mi to tak stručně a jednoduše říct. Večer v Událostech tahle věta naštěstí nebyla.
Jinak jsem se vždy snažila dívat se na daně nikoliv očima daňového specialisty, který hovoří se svými kolegy, ale očima běžného člověka.
Snažila jsem se na i na daních najít pozitiva, hezké metafory, či přenést daně až do lehce absurdních souvislostí. Moc povedený byl například jeden titulní článek v Lidových novinách den před Štědrým dnem o tom, jaké daně nám hrozí u dražších dárků milenkám a jiným nepříbuzným osobám.
U psaní článků jsem si představovala, že píšu pro někoho, kdo nikdy ekonomii či daně nestudoval. A hledala jsem jejich lidskou stránku. Protože i ta se v daních dá najít. I když to není snadné.
Upřímně, já myslím, že jsem se tam naučila vše potřebné, zejména principy jak komunikovat s médii, a teď už na těchto základech stojím a dále je rozvíjím.
Měla jsem půl dne specializovaného mediálního školení, individuální sezení před prvním rozhlasovým i televizním vystoupením, několik tréninků prezentačních dovedností. Když jsem si před náročnou prezentací potřebovala udělat zkoušku nanečisto, byl tam kolega, který mne natočil na kameru a dal mi podrobnou zpětnou vazbu. Tohle všechno mi dávalo smysl a dost mne to posouvalo.
Naučila jsem se, že novinář má právo použít vše, co mu v rozhovoru řeknu, že to nejde, brát pak polovinu svých odpovědí zpět. Že novinář má právo na titulek a mezititulky. A hlavně - že v rozhlase či v televizi mluvím k laikům, tak se musím vystříhat specifické odborné terminologie.
Dostala jsem tam šanci na svůj první komentář do Hospodářských novin. To když kolegové z PR oddělení věděli, že jsem předtím byla soukromě na kurzu tvůrčího psaní.
Zůstal mi od té doby velmi užitečný zvyk – jsem ráda, když po mně ještě někdo článek přečte, než ho uveřejním např. na blogu iHNed.cz nebo ho pošlu do redakce časopisu, i když vím, že redakce mají své skvělé korektory. Ty druhé oči se občas hodí. Sice to jsou maličkosti, co mi kamarád odchytí, ale jsou ku prospěchu věci.
Korporace mne naučila vysoké profesionalitě obecně. Proto také teď, když vystupuji veřejně více než dříve, pro mne bylo samozřejmé, že jsem prošla desítkami hodin individuálního tréninku rétoriky. Také kurzy na DAMU přispívají k tomu, že si už nehlídám formální stránku vystoupení, ale soustřeďuji se na diváka či posluchače a obsah sdělení, které mu chci předat.
Celkově mi pomohla znalost struktury práce s médii, kdo je v nich funkčně kdo a co přesně dělá. I teď, když dělám jiný obor než daně, vím, že stále musím novináři vše srozumitelně vysvětlit, věnovat mu svůj čas a energii, přizpůsobit se jeho rozvrhu, jeho uzávěrkám.
Vtipné mi vždy spíše přišly reakce mých známých na mé vystoupení v televizi. Každý mi řekl: “Moc Ti to tam slušelo. Měla jsi pěkně udělané vlasy. Měla jsi úsměv od ucha k uchu.” A myslíš, že mi někdo řekl: “Na tu druhou otázku jsi ale dobře odpověděla.” Nikdo.
Ale naštěstí u psaných článků je to jiné, tam si už lidé pamatují i několik měsíců, o čem to bylo a občas se mnou polemizují. A to je moc dobře, protože přesně k tomu mé články jsou. Aby příměly lidi přemýšlet i o méně běžných otázkách či o citlivých tématech.
Skutečnost, zda opravdu mají svůj vlastní názor, který se nebojí vyslovit. Či zda jen papouškují názory okolí, ale protože se s nimi neumí v hloubi duše ztotožnit, tak o nich ani neumí dobře a ze srdce mluvit. A podvědomě tuší, že by to dobrý novinář poznal.
A druhá podstatná věc podle mne je, že lidé, zejména ženy, mají velkou obavu mluvit před více lidmi, před cizími lidmi, a tak se tomu chtějí vyhnout. Veřejné vystupování se dá trénovat. Není to věc jednoho dvou dnů, ale systematické práce po dobu minimálně několika měsíců, má-li posun být vidět. Pokud to ale člověk opravdu chce, tak to zvládne, i když to musí poctivě a pomalu trénovat.
Těm, kteří se bojí, bych doporučila si to prostě jednou zkusit. Tehdy, když nebude časový tlak. Ani novinář si nechce udělat špatné jméno špatným rozhovorem a nepustí ven nejasné věci. Před televizí si nejdříve zkusit rozhlas.
Pak že vždy budou „yesterday’s news“, jak říká hrdina mého milovaného filmu Notthing Hill a na případný velký přebrept či nervozitu se opravdu brzy zapomene.
A těm co tvrdí, že nemají čas, bych doporučila, ať si sáhnou do svědomí a pravdivě si řeknou, jaké jsou tedy jejich skutečné priority, a zda chtějí, aby se jejich názor znal veřejně či nikoliv.
Tato stránka již není aktuální. Pokud chcete i nadále sledovat novinky Cristiny, doporučujeme prohlédnout si její aktuální web v angličtině cristinamuntean.com Děkujeme!